Čáp bílý
Je zvláštní, jak v nás různí živočichové vzbuzují různé pocity. Zatímco žáby, hadi nebo hmyz většinu lidí spíše odpuzují, většinu ptáků máme vnímáme pozitivně. Moudré sovy, pestrobarevná papoušci nebo jemní kolibříci… Možná úplně nejoblíbenějším je symbol ptačí elegance, který často patří mezi zvířecí celebrity našich měst, městeček a vesnic. To platí zejména na konci zimy, kdy velká řada z nás často hledívá k nejvyšším komínům v okolí s nadějí, že je tam zahlédnou. Ano, řeč je o čápech bílých.
Čáp bílý, zdroj: Pixabay
Český název, kterým se honosí minimálně už od 14. století, toto zvíře dostalo nejspíše ze staročeského slova czapľa, což bylo označení pro nohatého ptáka. Podobně trefné je latinské pojmenování celého rodu slovem Ciconia. Jeho původ prý tkví ve slovese canere, tedy zpívat nebo vyluzovat zvuky. Ne tedy, že by se čápi mohli měřit třeba se slavíky, ale klapání zobákem, kterým se ozývají zejména z hnízd, je pro ně vážně typické.
Populární oportunista
Popularitu tohoto zvířete dokládá i fakt, že jej poznají už předškolní děti. I pokud zrovna nevěří tomu, že čáp nosí děti, z dětských knížek vědí, že se čápi živí žábami. Ve skutečnosti jde ale o potravního oportunistu, který nepohrdne ani hmyzem, žížalami či dokonce mršinou. Kromě obojživelníků tvoří velkou část jeho jídelníčku malí savci. Trávení přemnožených hrabošů, kteří se po pozření jedu sami stávají toxickými, se tak dotýká i čápů.
Na zimu v Africe i v Německu
Čáp bílý, zdroj: Pixabay
Stejně tak se jich nejspíše dotýkají i změny klimatu. To je totiž jedno z vysvětlení jejich poměrně nového chování. Někteří jedinci totiž zřejmě nečetli učebnice přírodopisu a nedostala se k nim informace, že patří mezi tažné druhy. Většina našich čápů ovšem stále na začátku podzimu vyráží na strastiplnou cestu do subsaharské Afriky, aby zimu přečkali v teple pod Kilimandžárem, v okolí velkých afrických jezer a často až v Jihoafrické republice. Do takzvaných teplých krajin přitom migrují v obrovských hejnech. Není bez zajímavosti, že naším územím prochází hranice rozdělující čápi na ty, kteří pro cestu na jih volí západní nebo naopak východní cestu. Většina našich poslů jara volí cestu přes Balkán a Turecko. Ti ze západu a jihozápadu Čech, ale do Afriky létají přes Německo, Francii a Španělsko. Jejich touhu po domově pak lépe než trasa samotné cesty dokresluje rychlost, s jakou se k nám vracejí. Zatímco na podzim se na černý kontinent loudají s tempem asi 200 km denně, zpátky spěchají až dvakrát takovou rychlostí. Pokud tedy, jako to mladí čápi občas dělají, v Africe nezůstanou přes celé léto. Inu doma je doma.
Někteří však toto pořekadlo posunuli ještě dále a v posledních letech zůstávají i ve střední Evropě. Na řadu z nich v prosinci či v lednu narazíte třeba v Německu, nedaleko českých hranic. Ušetřit až dvacet tisíc kilometrů dlouhou cestu, zdá se, stojí za to. Čápi bílí tím mimo jiné dokazují, že jsou přece jen přizpůsobivější než jejich bratranci čápi černí. Ti zůstali věrní starým stromů v hlubokých lesích a ubytovat se uprostřed měst a vesnic je ani nenapadne.
Na konci zimy to ale i lenochy mezi čápi bílými přece jen táhne k výletům. A protože jim pasová kontrola nehrozí, objevují se i na komínech na západě Čech. Našince tak potěší myšlenkou na blížící se jaro klidně na začátku února, tedy i více než měsíc před tím, než se na svůj komín vrátí jeho dlouhodobí obyvatelé, kteří tu vyvedou mladé. Ale ono je to vlastně jedno, který čáp to jaro přivolá. Hlavně, že ho přivolá.
