Lišejníky
LIŠEJNÍKY (Lichenes) – lichenizované houby
Lišejníky jsou tzv. podvojné organismy, jejich stélku totiž tvoří vlákna hub a buňky sinic nebo řas. Jsou příkladem těsné symbiózy neboli mutualismu.
větvičník
Houba (tzv. mykobiont), nejčastěji vřeckovýtrusá (nebo stopkovýtrusá), je heterotrofní a buňky sinic (cyanobiont; např. rod Nostoc) nebo řas (tzv. fykobiont, fotobiont; např. rod Trebouxia) jsou autotrofové. Řasy (sinice) získávají prostřednictvím houbových vláken vodu a minerální látky, houbě řasa poskytuje organické látky vytvořené fotosyntézou.
Vnitřní stavba stélky je určena rozložením řas. Rozlišujeme svrchní a spodní kůru, která je tvořena houbovou složkou, pod svrchní kůrou je řasová vrstva. Největší vrstvou je dřeň, k podkladu je lišejník upevněn houbovými vlákny. Podle rozložení řas můžeme rozlišovat stélky:
a) homoiomerické – řasy mezi houbovými vlákny uspořádány rovnoměrně po celém průřezu; stélka má často rosolovitou konzistenci
b) heteromerické – diferencována na jednotlivé vrstvy; převládá houbová složka (svrchní a spodní kůra), řasy tvoří zvláštní vrstvu.
U lišejníků rozlišujeme 3 základní typy stélky:
a) stélka korovitá – pevně přirostlá celou spodní plochou k podkladu (nebo je do něj vrostlá), od něhož ji nelze bez poškození oddělit; stélka je souvislý povlak tvořený bradavkami a zrnky; obvykle chybí spodní kůra. Tuto stélku mají lišejníky rostoucí na skalách, kamenech, na daném místě jsou často průkopníky života (např. lišejník zeměpisný)
b) stélka lupenitá – plochá, na okrajích zpravidla laločnatě zvlněná, k substrátu přirůstá jen částí plochy; lze ji oddělit. Spodní kůra je většinou světlejší než svrchní, jsou na ní rhiziny, které vrůstají do substrátu (např. terčovka bublinatá, terčovník zední)
c) stélka keříčkovitá – od podkladu keříčkovitě odstává, přirůstá jen nepatrnou plochou, lze ji snadno oddělit; lišejníky rostoucí na půdním povrchu mají stélku vzpřímenou, lišejníky rostoucí na stromech jsou převislé; nejrozšířenější typ stélky (např. dutohlávka pohárkatá, provazovka, větvičník)
Stélka roste pomalu, jen několik milimetrů za rok. Lišejník se může dožít až sto let (korovité), keříčkovité i 10 let, lupenité jen 2 až 3 roky.
Rozmnožování lišejníků
Lišejníky se rozmnožují buď vegetativně (nepohlavně) nebo pohlavně, většinou ale nepohlavně.
1) Vegetativní – rozmnožuje se houba i fotobiont; častější typ rozmnožování
a) úlomky stélky – stélka je za sucha lámavá a křehká
b) sorediemi – shluky řasových buněk hustě opletené houbovými vlákny, které se uvolňují z vnitřku lišejníku, praskne-li svrchní kůra; jsou roznášeny větrem
c) isidiemi – válcovité nebo bradavičnaté výrůstky na svrchní straně stélky; šíření větrem nebo vodou
2) Pohlavní – pouze houba (výtrusy askospory)
Na stélkách se vytvářejí různé typy plodnic s výtrusorodou vrstvou (thecium). Výtrusy jsou vystřelovány do okolí , vyklíčí ve vlákno. Aby vznikla nová stélka, musí se vlákno setkat s vhodnou řasou.
a) apothecia – otevřené miskovité nebo terčovité útvary, na povrchu stélky
b) perithecia – kulovité nebo hruškovité útvary s otvorem na vrcholu, ponořené ve stélce.
provazovka
Lišejníky jsou poměrně starou skupinou, první se objevují už v mladších prvohorách.
Lišejníky se vyskytují od rovníku k pólům. Nacházíme je na holé půdě, trouchnivějícím dřevě, borce stromů, kamenech, skalách i ve vysokohorských a polárních oblastech (extrém v Antarktidě – lišejníky zcela uvnitř kamenů) a pouštích.
Spolu se sinicemi a řasami jsou lišejníky považovány za průkopníky života (pionýrské organismy) na holých skalách, jejichž povrch narušují látkami, které vylučují. Některé jsou velmi citlivé na znečištěné prostředí a proto jich bývá využíváno jako bioindikátorů čistoty ovzduší. Na místech, kde je prostředí velmi znečištěné, se nevyskytují. Těmto místům se také říká lišejníková poušť. Stélka lišejníků hromadí radioaktivní spady z ovzduší.
Některé druhy lišejníků se využívají ve farmaceutickém (pukléřka islandská) nebo potravinářském průmyslu, vzácně jako potrava („mana“ – Lecanora esculenta), krmivo pro zvěř; některé druhy se používají v lidovém lékařství (Lobaria pulmonaria), pro výrobu barviv, v parfumerii aj.
Vědní obor zabývající se studiem lišejníků se nazývá lichenologie. Dnes jsou lichenizované houby řazeny do systému hub podle svého mykobionta.
Zástupci lišejníků:
Cladonia (dutohlávka) – dutohlávka sobí, dutohlávka pohárkatá
Cetraria (pukléřka) – pukléřka islandská (Cetraria islandica)
Peltigera (hávnatka) – hávnatka psí (Peltigera canina)
Parmelia (terčovka) – terčovka bublinatá (Parmelia physodes)
Usnea (provazovka)
Xantoria (terčovník) – terčovník zední (Xanthoria parietina)
Evernia (větvičník) – větvičník slívový (Evernia prunastri)
